Zrození 1
Na počátku jsem byl jen papír. Čistě bílý papír připravený na zákrok nějaké vyšší moci. Ta vyšší moc přišla dřív, než jsem čekal. Její jemné ruce mě chytly a chvilku si se mnou jen hrály, dávaly si mě z ruky do ruky a mě to začalo už nervovat. Pak přišly ty strašné nůžky, moje noční můra. Šmik šmik a byl ze mě pouhý kruh. A najednou hrozné šimrání, začal jsem se šíleně chichotat, ale ona nepřestala. Pořád šimrala a šimrala a najednou ticho. Ticho před bouří. A pak zase to šimrání, ale tentokrát to bylo jiné, tahem po mě jezdila něčím špičatým. Nebylo to ani tak nepříjemné, jako spíš zvláštní pocit, že na mně něco zůstalo. Potom do mě ze strany něco zapíchla a pak z druhé, pak zespoda a ještě jednou zespoda. Zprvu jsem se lekl a podivil, ale potom jsem se odvážil zjistit, co to bylo. Najednou jsem měl cit v tom, co mi přidala. Zahýbal jsem s tím a v duchu uvažoval, co to může být. Pak nastal ten zlom a ona mi přilepila oči. Zamžoural jsem a zaostřil zrak. První, co jsem spatřil, byl bílý strop. Kouknul jsem se dolů na svoje tělo a nestačil jsem se divit. Měl jsem punkerské kalhoty a naprosto boží styl. Jen mi byly vidět moje spodky se srdíčky, to mě trochu překvapilo, ale řekl jsem si, že ona jistě ví, co dělá. To, co do mě zapíchla, byly moje ruce a nohy, nadšeně jsem s nimi zahýbal a vesele se zasmál. Zdálo se mi, že jsem dokonalý, ale ona stále nebyla spokojená. Poletovala nade mnou se spoustou barevných papírů. Když se konečně usadila, tak začala pracně stříhat a kreslit. Její zamyšlený výraz mě dováděl k šílenství. Pořád tam něco kutila a tvářila se, jako by to byl ohromný úkol. Najednou odložila fixu a zdálo se, že má hotovo. Zvedla se a přišla ke mně. Chvilku mi něco kutila s nohama, zacláněla mi ve výhledu, takže jsem neměl zdání, co tvoří. Pak se narovnala a usmála. S nadšením jsem se podíval dolů a spatřil nejúžasnější boty na světě. Byly červené s vysokou podrážkou a černými tkaničkami. Yeah! Lepší to být snad ani nemůže, zářil jsem radostí. Ona očividně uměla stylovat a na moji plešatou hlavu narovnala hned několik pankáčů různých barev. Jsem coolman! Tak hurá do akce.
Zrození 2
Tak to jsem já. Růžový čistý papír. Za chvíli mě čeká mé znovuzrození. Představuji se jako krásný princ. Už, už to začíná. Nůžky, můj stvořitel, začínají s procesem, který je hotový během pár minut. Slyším jen zvuk šmik, šmik. Nůžky jsou ostré a rychle pracují. Cítím se jako kulička. Nemám žádné hrany. Cítím nohu, a druhou nohu. Už s nimi mohu hýbat. Během chvilky cítím obě ruce. Hurá! Na hlavě se mi vztyčil vlas. Nůžky přestaly pracovat. Cítím šimrání. Něco po mě jezdí a zanechává barevnou stopu. Vidím světlo, už mám oči. Je to fixa. Namalovala mi oči. Něco mi teče po obličeji. Je to slina. Dokonce mi namalovala i ústa. Ani byste nevěřili, jaká je mi zima. To je úleva. Děkuji fixo. Fixa mi totiž namalovala obleček, který krásně hřeje.
Fixa odešla a já se mohu na sebe pořádně podívat. Ach, jo. Žádný princ, ale nějaká koule. Co to je? Ani jsem si nestihl prohlédnout můj účes a už mě nesou pryč. Vidím svého kamaráda. Bílý papír, přilepený ke stolu. Jen jsem ho chtěl pozdravit, ale oni mi dali do ruky nějakou krabičku s nápisem "Žvýky". Stoupl jsem si na svého kamaráda, ale opravdu nerad. Byl jsem přinucen k chůzi. Když jsem se zastavil, musel jsem krabičku otevřít a dát do úst něco, co vypadalo a taky chutnalo jako guma. Fuj.
Zrození 3
Můj život začal na papíře, stvořily mne nůžky a pastelky. Nůžky jsem, ale nikdy neměla ráda, vždy když jsem je viděla, přepadl mne takový zvláštní pocit. Brr! Až mě z toho zamrazilo. Na druhou stranu pastelky, tak ty mi ani tolik nevadily, protože ty, byly vždy takové jemné a příjemné. Občas mě to také lechtalo. Bylo to takhle: Nejdříve mi nůžky vytvarovaly krásné kulaté tělíčko. Byla jsem hezky upravená. Pěkně bez jediné hrany. Pak mě pastelka přepůlila a vytyčila mi, kam až budu mít hlavičku. Moje hlavička je jednoduše řečeno půlkruh. A na mém obličeji náhle vzplanula oválná očka. A na doladění mého jedinečného obličeje pastelky přidaly pusinku červenou jako jahůdky. Dále mi nůžky udělaly ruce, které mi koukaly z mého už tvarovaného těla. Teď už zbývá pouze jedna věc, ovšem velice podstatná. Nohy! Nohy mi vyčuhoval\y ze spodu mého těla. A když jsem konečně měla nohy, rozhodla jsem se podniknout dobrodružnou výpravu. Byla to výprava do obchodu, protože jsem měla hroznou chuť na něco dobrého k snědku. Tak jsem tedy šla. Když jsem došla do obchodu, neuvěříte, co se mi stalo. Našla jsem si první kamarádku, ovšem byla to spíše osudová kamarádka. Potkala jsem žvýkačky. A ony si se mnou pořád chtěly povídat. Přišlo mi to od nich velice milé. Po chvilce mi řekly, jestli se s nimi půjdu projít a tak jsem šla. Po chvilce mi nabídly žvýkačku. Chvilku jsem rozmýšlela a pak jsem si řekla, že si teda dám. Vyndala jsem si jeden kousek z obalu a vložila ho do úst. Chvilku jsem jen tak přežvykovala a najednou mi kamarádka poradila, že mám zkusit udělat bublinu. A tak jsem ji zkusila. Několik se mi jich povedlo a stále se zvětšovaly. A najednou přišla moje největší a zároveň osudová bublina. Vyfoukla jsem ji a ta zlobivá bublina mě normálně odnesla s sebou do nebe. A toto byl můj konec.
